Zpěv pro rovnodennost

Saint-John Persovo dílo uzavírají skladby a básně soustředěné k některým ústředním tématům a myšlenkám básníkovy tvorby. Patří k nim v prvé řadě „přírodopisný" cyklus Ptáci (Oiseaux, 1963), lyrická zamyšlení nad obrazy G. Braqua, v nichž se malíři podařilo sladit řád a emoce. Objevuje-li Saint-John Perse poezii v samotné biologické zvláštnosti přírodního druhu, neméně se jeho skladba dotýká otázek bytí a poznání spojeného s uměleckou tvorbou, hlubinné dialektiky podstaty, v jistém slova smyslu neproměnlivosti života a jeho proměnlivosti. V Saint-John Persových meditacích a chvalozpěvech se ptačí rod stává jakousi samostatnou monádou světa a způsobem svého bytí (a také bytí v harmonickém, duchovním prostoru Braquových obrazů) souputníkem člověka. Přirozenost a samozřejmost letu tkví v daleké minulosti; pouť ptáků prostorem, která je básníkovi „letem k té nezměrnosti tvoření a žití", je paralelou odvěké a nekonečné cesty člověka za poznáním.
K řadě „kronik" se jako dovětek i epilog připojují básně Vyprahlost a Zpěv pro rovnodennost (obě jsou součástí souboru čtyř básní, který vyšel pod názvem Zpěv pro rovnodennost, Chant pour un équinoxe, 1975). Jejich vydání v roce básníkova úmrtí jim dává význam závěrečného poselství. Jsou v nich znovu zváženy skutky a touhy člověka, síla a možnosti jeho rodu, jehož zákonem je podle Saint-John Perse „věčný návrat k bytí"; je v nich znovu a ještě zřetelněji vysloveno přesvědčení, že „dál v našem nitru stoupá z neznáma tryskající zpěv, jenž nevyústí do zátoky smrti". Jestliže je tím míněna básníkova víra v pozemské činy a v pozemský osud lidstva, je tím také vyjádřena jeho důvěra v neúplatnou poezii vydávající svědectví o noci a dnu člověka, o lidské přítomnosti a velikosti.

Vychází k 100. výročí básníkova narození.
1000 výt. váz. v kůži.