Paní Bovaryová

Flaubert začal psát Paní Bovaryovou na popud svých přátel, kteří mu radili, aby se stále neobíral jedním a týmž odlehlým námětem — psal právě jednu z verzí Pokušení svatého Antonína —, aby si víc všímal současnosti a využil například jako námětu k románu zprávu z novin, že se blízko Rouenu otrávila žena venkovského lékaře a že jejímu skonu předcházelo manželské drama. Tak vznikla Paní Bovaryová, do níž vložil autor tolik svých osobních pocitů a představ, celou svou životní filosofii, poznamenanou skepsí jako výkřikem poraženého a pesimismem, že se s ní nakonec ztotožnil. „Paní Bovaryová, to jsem já, “ říká autor. Reálným motivem románu je drama manželské nevěry. Nezkušená dívka, která tráví celé mládí v odloučenosti, sama se svými sny a růžovými vidinami budoucnosti, se provdá za venkovského lékaře, rozvážného a usedlého muže, který není s to přehrát se na románového kavalíra. Ema se boří do šedi všedního života, který ji dusí a zároveň nutí hledat cestu ven. Tato cesta vede k milostným vzplanutím, která nakonec nikdy neodpovídají vysněným představám. Provází je deziluze, silnější než vůle žít. Paní Bovaryová ztroskotává při prvním nárazu na neúprosnou skutečnost. Provinila se tím, že chtěla vědět, co se skrývá za pojmy blaženost, vášeň a opojení, které ji v knihách připadaly tak krásné.